Když umře včela

Každý je tvor Boží. Božská dítka se každý den rodí a každý den umírají.

Božské dítko obdařené křídly pečuje, starostlivě spravuje svůj příbytek, o který se dělí se svými bratry a sestrami. Pro rodinu dýchá, pro rodinu umírá.  

Každý den, každý okamžik tvoří a dotváří prostor k bytí své rodiny. Je to stálice ve svých pocitech, je trvalá, její vztah k rodině, původu a zrodu je stálý, nepohnutelný. Je věrná svému druhu,  svému úkolu. Každý den činí to samé, rituál rituálů.

Vstává s východem slunce a uléhá se západem slunce? Ne, ono stále koná. Ve dne pracuje, v noci spravuje. Nejdůležitější pro ni je rodina, která tvoří spolu s matkou jedno tělo. Kam jde matka, tam jde celá rodina.

Matka a dítka Boží:  jedno tělo, jedna mysl, jeden duch.

S láskou se rodí, s láskou umírají.

Byli, jsou a vždy budou cele oddáni Zemi.

Když umře včela, nic nekončí. Vytváří prostor pro další bytí nového člena jedné velké rodiny. Pro žádný smutek není prostor. Pro každou radost, pro každý rituální zážitek, který je umocněn konáním, je to požitek z konání pro planetu Zemi, pro kterou v den zrodu nadechne a v den dokonání vydechne navždy.